SEKCE SOCIÁLNÍCH KURÁTORŮ

vlaky2.jpg kouřová.jpg

Metodická příručka pro sociální kurátory a...

19.12.2015

Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence vznikla v rámci projektu Profesní vzdělávání sociálních kurátorů realizovaného prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.

people

Aktuality

S mámou v base

01.04.2016

Vězeňský argot

06.01.2015

Job-club RESTART

04.17.2015

ODBORNÉ STÁŽE

05.29.2014

Vybíráme

04.02.2013

SSK ČR v roce 2011

03.19.2012

Odborníci v ČR mají zájem hledat konsenzus v problematice bezdomovectví - PhDr. Pavel Pěnkava


První konsenzuální konference o bezdomovectví, která proběhla v listopadu loňského roku, přinesla mimo jiné jedno důležité zjištění: V České republice jsou odborníci na problematiku bezdomovectví, kteří mají zájem diskutovat a hledat konsenzus v pohledu a přístupu k tomuto sociálně patologickému jevu. Není obvyklé, aby téměř celá odborná veřejnost zasedla „k jednomu stolu“ a bez emocí, teatrálních gest nebo jiných způsobů, kterými se dominantní jedinci snaží dát najevo, že právě jejich pohled je ten jediný správný, diskutovala nad tak složitým a zatím ne zcela prozkoumaným jevem.


Tato ochota k nekonfliktní diskuzi snad vyvěrá z toho, že tuzemští odborníci jsou převážně praktici, kteří si uvědomují, s jak náročným problémem pracují.  Podle mého názoru je vzájemná zkušenost se spoluprací mezi organizacemi, které se zcela nebo částečně touto problematikou zabývají, velmi dobrá. Nesetkal jsem se ani s náznakem řevnivosti nebo vymezováním se zainteresovaných nestátních neziskových organizací vůči příspěvkovým organizacím měst nebo úřadům vykonávajícím v přenesené působnosti státní správu. Z toho vychází i má domněnka, touto konferencí potvrzená, že pokud jsou odborníci schopni v rámci pomoci klientům spolupracovat, budou ochotni pro tento účel i spolu diskutovat. Další poznatek, který si z konference odnáším je, že vyrostla nová generace expertů, erudovaných, schopných věrohodně diskutovat, publikovat a dál posouvat téma řešení bezdomovectví.


V souvislosti s konáním konference patří můj velký obdiv a úcta panu Iljovi Hradeckému za jeho průkopnictví, nezastupitelné místo a otevřenost. Významný moment ve vývoji nastal (před léty) i příchodem pana Libora Prudkého, akademika z Univerzity Karlovy. Jsem přesvědčen, že každý závažný společenský jev, který společnost musí řešit, vyžaduje zapojení jak odborníků praktiků, tak odborníků teoretiků. Prostřednictvím vstupu akademické půdy se zvyšuje naděje, že se pohled na bezdomovectví i mezi laickou veřejností posune blíže k objektivitě.


Téma příspěvku do diskuse, které jsem dostal za úkol prezentovat, bylo zaměřeno na jeden důležitý segment, ve kterém naše společnost zatím není schopna zareagovat dostupnou nabídkou pracovního uplatnění pro lidi bez domova. Jedná se o reálné příležitosti zaměstnávání. Práce ve smyslu povolání a výdělečné činnosti náleží v životě člověka k jednomu z nejdůležitějších znaků sounáležitosti se společností i sociálního postavení. Mimo mzdy, tzn. finanční ohodnocení, je zaměstnání zdroj kontaktů, vztahového zázemí, nebo prestiže. Role, které jako zaměstnanci nebo zaměstnavatelé máme, nás v průběhu celého produktivního věku socializují. Pokud máme dočasně problém s uplatněním, může to v nás naopak způsobit frustrace a jiné negativní pocity, které se mohou i somatizovat. Neochota pracovat z důvodu lenosti nebo neschopnosti je jeden z nejčastějších argumentů, které společnost získala z nejrůznějších zdrojů a zkušeností. Nejslyšitelněji zaznívá argument: „Kdyby chtěli, tak si práci najdou.“ nebo „Vyhovuje jim, že se o ně někdo stará.“ Pravda je, že pokud se nám něco v životě nedaří, snažíme se kompenzovat náš nedostatek jiným způsobem, či přijetím pomoci od druhých. Pokud takovou pomoc využíváme déle, než je nezbytně nutné, může se nám stát, že se na ní staneme závislí a ve chvíli, kdy se naskytne jiná příležitost pro naše uplatnění, nejsme už schopni tuto příležitost využít. Tomuto problému se říká naučená bezmocnost. Proč tento příklad převádím do obecné roviny? Protože nám to může usnadnit pochopení skutečnosti, že většina lidí bez domova trpí takovou mírou neschopnosti, že to, co pro jiné není problém, oni vnímají jako zásadní životní překážku. Přesto je obtížné se vcítit do lidí, kterým vznikají velké psychické problémy při opakovaných pokusech ucházet o zaměstnání. Do lidí, již se o zaměstnání ucházejí se závažím traumatické zkušenosti problémového kolegy, nekompetentního řešit různé situace vycházející z plnění pracovních povinností a především vztahů na pracovišti. K tomu je potřeba vzít do úvahy další závažné riziko, vyplývající z obav ztráty kontroly nad sebou samým. V neposlední řadě do výčtu překážek přičtěme ještě jednu. Snižující se nabídka pracovních míst vytváří konkurenci, kde lidé bez domova prohrávají v konkurenci s cizinci, důchodci a dalšími skupinami „atraktivnějších“ uchazečů. To znamená, že pokud se člověk bez domova ke svému statusu před zaměstnavatelem přizná (není li to již zjevně patrné), dá zaměstnavatel dost pravděpodobně přednost jinému uchazeči. Vzniká tak paradox. Na jedné straně potřebujeme pomoci lidem uplatnit se na trhu práce, který je pro ně zatím dostupný jen mizivě, ale na druhé straně je nezbytné lidi i přes mizivou dostupnost příležitosti připravovat nejen na zvládnutí přijímacího řízení ale také na možný soustavný výkon práce.


Na konferenci jsem předstoupil s prohlášením, že problém bezdomovectví nejde řešit pouze dostatečnou pracovní nabídkou. Kvůli nehomogennosti schopností, dovedností a možností této marginální skupiny nelze zvolit jednotný postup pro všechny. Osobně se přikláním k názoru skupiny odborníků, kteří hledají způsoby, jak nejprve připravit člověka dlouhodobě nezaměstnaného a nezaměstnatelného na pracovní proces a následně hledat postup, jak ho do něho uvést. K tomu přistupuje zásada, že pokud klient vyžaduje podporu a pomoc, je žádoucí mu ji poskytnout. Jednoduchá řešení problémů lidí bez domova neexistují, neboť jejich závažnost a způsoby, jak se do nich dostali, jsou velice složité. Na konferenci v tomto smyslu zaznělo několik závažných prohlášení, což pokládám za další její přínos. Lidi bez domova nelze na profesionální úrovni omlouvat ani odsuzovat. Odborníci nemají pouze za úkol pomáhat klientovi, ale také sdělovat veřejnosti poznatky o situaci, ve které se klienti nacházejí. Pochopením alespoň části problému může nastat změna sama o sobě, neboť odmítavý přístup většinové společnosti je jednou ze základních příčin obtíží při řešení jakéhokoliv sociálně-patologického jevu. I přes to, že mezi odborníky nedojde k jednoznačné shodě v přístupu a pohledu na bezdomovectví, je velice důležité hledat způsoby, jak o bezdomovectví diskutovat. Dle mého názoru zatím nedokážeme v celé šíři uchopit příčiny, vývoj a důsledky bezdomovectví.


Oceňuji, že autoři a organizátoři první konsenzuální konference o bezdomovectví dali prostor diskutovat velké části odborné veřejnosti.


Pavel Pěnkava, vedoucí Oddělení sociální prevence - Úřad MČ Praha 1

Zdroj: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=741